Výstup na 'Fikar' (stupeň 7) v legendárním 'Blokobloku' byl zážitek, který se mi hluboce vryl do paměti. Od chvíle, kdy jsem si u nástupu napatlal ruce magnéziem, byla pověst cesty o její technické náročnosti zjevná. Počáteční pohyby na drsné, hranaté skále vyžadovaly přesnou práci nohou a bystrého oka pro chyty, což mi pomohlo najít rytmus. Skutečná výzva se objevila zhruba ve dvou třetinách cesty: vytrvalá, mírně převislá pasáž vyžadující neuvěřitelnou sílu prstů a zapojení středu těla. Předloktí mi pálila a každý nádech byl záměrný. Byl to stejně tak psychický jako fyzický boj, překonávání touhy to vzdát, soustředění se pouze na další milimetrové umístění ruky, jemné přenášení váhy. Strukturovaná skála, chladná na konečcích prstů, nabízela právě dostatek tření, abych se mohl pohybovat vzhůru. Nakonec, posledním zoufalým tahem a přívalem adrenalinu, jsem se přehoupl přes okraj na vrcholovou plošinu. Svět se otevřel a odhalil úchvatné panorama oblasti Blokoblokus – zubaté štíty táhnoucí se k obzoru, zalité pozdním odpoledním sluncem. Po dosažení jistících bodů mě zaplavil obrovský pocit úspěchu. 'Fikar' nebyl jen výstup; byl to svědectví vytrvalosti, odměňující tanec s gravitací a skálou v jednom z nejúžasnějších prostředí.
