Výstup na 'Vogonskou flotilu' (9-) v ponurém, monolitickém sektoru známém pouze jako 'Vogon' je méně lezením a více existenciální zkouškou. Tato cesta, skutečná prověrka vůle a mentální síly, odráží samotnou podstatu svého jména. Skála, neustále vlhký, šedý vápenec, nabízí ostré minichyty a traverzy po oblých chytech, které se zdají být jako navigace těmi nejnelogičtějšími a nejnepříjemnějšími byrokratickými formuláři, jaké si lze představit. Od počátečního odstrašujícího převisu, kde se každý pohyb zdá být pečlivě navržen k vyvolání maximálního napumpování a zoufalství, si 'Flotila' skutečně zaslouží své jméno. Každá z jejích 'lodí' – odlišná, brutální klíčová místa – vyžaduje absolutní přesnost a ochotu snášet. Proslulá střední část, zdánlivě nekonečná sekvence technické, exponované plotny vedoucí do mohutného stropu, zanechává lezce lapající po dechu, jejich sténání je zdráhavou poctou vogonské poezii. Dosažení jištění není jen fyzickým triumfem, ale hlubokým únikem z utlačujícího objetí cesty. Je to okamžik čisté, nefalšované úlevy, po přežití té nejneskutečněji krásné formy utrpení, kterou vogonský systém nabízí.
