Diplodokus, Blokoblokus 6-

Křupavý ranní vzduch v Blokoblokusu byl dokonalým plátnem pro 'Diplodoka', legendární šestku mínus, která se šplhá po nejpůsobivější stěně. Nastavili jsme si vercajk, cinkání vybavení známá symfonie, a já jsem se zahleděl na první pohyby – zrádný sokl vedoucí k něčemu, co slibovalo být vytrvalým traverzem. Obtížnost 6- zde občas působila spíše jako mentální výzva než fyzická, vyžadující naprostou soustředěnost.

Byla řada na mně. Počáteční, zdánlivě snadný sokl ustoupil charakteristickému rysu cesty, podle níž byla pojmenována: dlouhému, exponovanému traverzu přes mírně převislou sekci, připomínající obrovský ocas, který vyžadoval precizní práci nohou a silný střed těla. Předloktí mi hořela, když jsem se pohyboval přes řadu jemných lišt a oblých chytů. Rytmus skály, chladná drsnost pod mými prsty, mě držely v pohybu. Každá lišta, každý smyk, dialog s prastarým kamenem.

Nakonec, klíčové místo – jemná sekvence kolem malého převisu, kde chyty zřídly a vzduch se zdál řidší. Hluboký nádech, precizní dosah, jemné přenesení váhy, a byl jsem přes. Vylezení přes hranu a svět se otevřel: rozlehlá krajina Blokoblokusu dole, slunce mi hřálo záda. Zacvaknutí do slaňovacích kruhů, vlna čistého uspokojení mě zaplavila. Při slaňování vypadal 'Diplodokus' jinak, svědectví o úsilí a soustředění. Skutečně si zaslouží svou pověst, náročný, ale neuvěřitelně odměňující tanec na kolmé skále.