Východní stěna — ?, Roháček ?

Předsvítání se ještě chladně drželo vzduchu, když jsme začali s nástupem k Roháčku, výraznému, leč často přehlíženému vrcholu ve Vysokých Tatrách. Brzy se objevila 'Východní stěna' – Východní stěna – zachycující první zlaté paprsky, skutečně impozantní žulová výzva. Zaměřili jsme se na jednu z jejích klasických linií, cestu hodnocenou solidním UIAA V, známou pro své trvalé technické lezení a expozici. První délky byly radost, směs pevných spár a třecích ploten, které budovaly sebedůvěru na ostré skále. Pak přišlo klíčové místo: jemný traverz přes hladkou, strmou plotnu, následovaný silným 'layback' pohybem do mělké kouta. Každý sval byl napjatý, expozice pod našima nohama dechberoucí, ale skála držela pevně a nabízela našim prstům a lezečkám právě dostatek opory. Výše se sklon mírně zmenšil, ale výhledy se dramaticky otevřely, dechberoucí panorama okolních Tater, táhnoucí se až k obzoru. Dosažení malého, větrem ošlehaného vrcholu Roháčku bylo okamžikem čiré euforie, tichého ocenění za námahu a neuvěřitelnou scenérii. Vychutnali jsme si krátký triumf, než jsme začali sestupovat – série opatrných slaňování méně strmým kuloárem na jižní straně, následovaná přímočarou, ale dlouhou sestupovou stezkou zpět do údolí. Když poslední sluneční paprsky malovaly vrcholky v odstínech oranžové a fialové, šli jsme zpět k autu, unavení, ale hluboce spokojení. Východní stěna nabídla nezapomenutelné a odměňující lezení, skutečné tatranské dobrodružství.