Prkodrťák, Vogon 9/9+

Přelez 'Prkodrťáku' (9/9+) ve Vogonu je zážitek, který přesahuje pouhý sport; je to brutální balet na skále, svědectví masochistické oddanosti, dokonale se hodící na místo jako Vogon – nechvalně proslulé ne svými skalami, nýbrž svou obzvláště nepříjemnou poezií.

'Prkodrťák', což se zhruba překládá jako 'Drtič kostí' nebo 'Trhač prstů', dostává svému jménu. S klasifikací poctivých 9/9+ (UIAA) je tato cesta neúprosnou zkouškou silové vytrvalosti, technické přesnosti a čisté vůle. Vede se nahoru převislou, kompaktní plotnou, přechází do stropu a nenabízí žádné oddechnutí. Chyty jsou, charakteristicky pro Vogon, skoupé: miniaturní, ohlazené lišty, šikmé dírky a zoufalé tření. Zhruba ve dvou třetinách cesty je obzvláště krutá sekvence, kde série vysoce dynamických pohybů na téměř neexistujících stupech vede k nejistému cvaknutí, vyžadujícímu absolutní odhodlání.

Každý pokus byl lekcí pokory. Pády byly dlouhé, frustrace hmatatelná. Každý sval křičel, každý prst tepal. Připadalo mi to méně jako lezení a více jako snášení obzvláště špatně předneseného Vogonského sonetu, kde každý pohyb byl drsnou, falešnou slokou, pomalu drtící ducha. Přesto byla přitažlivost 'Prkodrťáku' nepopiratelná. Jeho pověst, naprostá troufalost jeho pohybů a bizarní kouzlo Vogonské krajiny mě stále vábily zpět.

Nakonec, po nesčetných hodinách projectování, se vše sešlo. Chladný vzduch, lezavé podmínky a vzácný okamžik duševní jasnosti. Klíčové místo působilo plynule, zoufalé tření drželo a poslední silové pohyby přes strop působily téměř bez námahy. Cvaknutí řetězů na konci, zcela vyčerpaný, ale nadšený, bylo nesmírnou úlevou. Přelez 'Prkodrťáku' není jen o dosažení vrcholu; je to o přežití Vogonu a vyjít, možná, o něco poetičtější z té zkoušky.