Černá dírka

Vzduch v Kosmu má vždycky trochu jinou atmosféru – prastarou, nabitou tichou energií. A tam, vyrytá do temné skalní stěny, byla 'Černá dírka,' hrozivý název pro klasiku stupně 8-. Vypadala přesně jako 'Černá díra,' po které byla pojmenována, strmá, převislá linie s notoricky malými chyty.

Mé první pokusy byly rozmazanou směsicí napumpování a frustrace. Spodní sekce vyžadovala neúprosnou vytrvalost, ale skutečná bitva ležela uprostřed: dynamický skok z mizerných stisků k vzdálené, zaoblené kapse. Bylo to, jako bych sahal do prázdna. Při mém úspěšném výstupu si pamatuji přesný okamžik. Mé tělo křičelo, předloktí hořela, ale má mysl byla naprosto klidná. Hluboký nádech, poslední zatřesení, a pak jsem se rozjel, vložil do toho všechno. Prsty mi plácly do kapsy, sotva udržely, a pak se pevně chytily. Řev v uších byl jen můj vlastní krevní oběh, moje vlastní úsilí.

Když jsem se přehoupl přes hranu, pod mnou se rozprostřel pohled na Kosmos – krajinu prastarých stromů a vzdálených štítů. Vyčerpání bylo hluboké, ale stejně tak i nesmírná radost. 'Černá dírka' nebyla jen cesta; byl to rozhovor se skálou, důkazem toho, co dokáže soustředění a vytrvalost odemknout. Jsou to právě tyto okamžiky, kdy posouváme hranice v tiché majestátnosti Kosmu, které definují podstatu lezení.

Lokalita