Die Geister die ich rief - Verlorener Turm

Ztracená věž, monolitický skalní strážce propichující oblohu, je místem, kde se rodí legendy a kde se testují limity. Naše cíle směřovaly k cestě ‚Die Geister die ich rief - Verlorener Turm‘ (7+), jejíž samotný název, 'Duchové, které jsem vyvolal - Ztracená věž', naznačoval výzvu jak fyzickou, tak psychologickou.

Už samotný nástup byl poutí: dlouhá túra drsným terénem, vzduch řídl, ticho houstlo. Když jsme se dole u paty stěny připravovali, skála se zdála chladná a neúprosná. První délky, i když ne klíčové, okamžitě vyžadovaly respekt – série mechem políbených spár a ploten, které prověřily naše rozehřátí a připravily půdu pro vystoupení skutečných 'duchů'.

Střední část, kde se stupeň 7+ skutečně projevoval, byla mistrovským dílem vertikálního umění. Jemná práce nohou na malých hranách, vytrvalé technické sekvence a precizní chyty na nepravděpodobných tvarech si vynucovaly laserovou koncentraci. Expozice rostla s každým metrem, vítr šeptal příběhy minulých lezců, jejich triumfy a boje se ozývaly v obrovské prázdnotě. Zde začínala skutečná mentální hra: zvládání strachu, důvěra v tření a překonávání rostoucího pumpu.

Dosažení vzdušného vrcholu Ztracené věže bylo hlubokým uvolněním. Panoramatické výhledy se táhly k obzoru, dechberoucí odměna za vytrvalé úsilí. Nebyl to jen boj proti skále, ale i proti pochybám o sobě samém, proti vnitřním 'duchům' váhání a únavy. Opatrné slaňování dolů působilo téměř meditativně, pomalé rozmotávání se z intenzity výstupu.

Zanechali jsme Ztracenou věž za sebou, ale nesli jsme s sebou víc než jen unavené svaly a pár odřenin na kolenou. Nesli jsme nesmazatelnou vzpomínku na výstup, který dostál svému evokativnímu jménu, skutečný test dovedností, odvahy a neochvějného ducha hor.

Location