První krok do lezecké haly bývá trochu šok. Všude bílý prach, lidi zavěšení hlavou dolů a stěny, které zblízka vypadají třikrát vyšší než na fotkách. Nenech se tím odradit. Každá stěna žije z nováčků a nikdo tě tam nebude soudit.
Než vůbec vyrazíš, vyřeš jednu praktickou věc: registraci na webu. Většina stěn dneska vyžaduje online podpis prohlášení předem, tak si ušetři zdržování na recepci. Na sebe si vezmi jakékoli tepláky nebo volnější kraťasy, ve kterých se dá udělat hluboký dřep – džíny tě akorát naštvou hned při prvním kroku nahoru. Všechno ostatní, tedy lezečky a případně sedák, ti půjčí na místě. Ty boty ti sice budou připadat malé a těsné, ale tak to má být. Noha v nich nesmí plavat, jinak na malých stupech neustojíš vůbec nic.
Na recepci na rovinu řekni, že jsi tu poprvé. Pokud jdeš na boulder, což jsou ty nižší stěny s tlustou matrací bez lan, dají ti rychlou instruktáž k padání a barevnému značení obtížností. U lana tě bez kurzu nebo instruktora jistit nenechají, což dává smysl.
Jakmile jsi u stěny, zapomeň na hrdinství a vlez na to nejlehčí, co uvidíš. Nejčastější chyba je, že to rveš silou přes ruce. Za dvě cesty ti natečou předloktí tak, že neudržíš ani lahev s pitím. Snaž se stát na špičkách a tlačit nahoru nohama, ty to unesou líp. A když dolézáte na boulderu, radši slez dolů po chynech, než abys skákal z výšky do matrace. Kotníky máš jenom jedny.
Mezi pokusy klidně tři minuty jen tak seď. Lezení není kardio, nemusíš u toho spěchat. Jenom neseď přímo pod stěnou v dopadišti, ať na tebe někdo nespadne. A když nebudeš vědět, jak dál, zeptej se někoho vedle na „betu“. Lezci rádi poradí, jak se z těžkého kroku vymotat.
Druhý den pravděpodobně neotevřeš ani zavařovačku. Předloktí budou na odpis, což je po prvním lezení normální. Dej si den nebo dva voraz a ze začátku choď tak dvakrát týdně, ať si šlachy na tu zátěž vůbec zvyknou.
